Nejen o mých filmech

Sváteční slovo pro ČT

10. 1. 2010 16:34

Jedna slza na tvé tváři, je-li vůbec pravá?

Každou noc, když naše denní vědomí vyhasne, ožívá naše mystická účast na světě, ožívají staré symboly a rituály z nejrůznějších fází našeho vývoje. Naše duše nám vypráví o svých zážitcích a staví je do perspektivy tisíciletí. Sny a vize jsou náhledy do světa mystické jednoty. Jsou rubem vědomí. Zůstaly nám jako průvodci mezi ztraceným Rájem a naším světem. Ve stavech extáze, vytržení, prorockých vidění, různých vizí, ale také snů dostáváme informace z našeho individuálního, ale někdy i kolektivního nevědomí a to pomocí různých obrazů, symbolů, archetypů... Pakliže je náš sen hluboký, čteme si v jeho zprávách ještě dlouhou chvíli po probuzení, jako v novinách. Ty si jdeme ostatně pak koupit do trafiky a v nich si zas přečteme o aktuálním stavu světa vynořeného, tedy o realitě kolem nás, o tzv. Božím zrcadlení, o světě, který Bůh stvořil pro nás a ne naopak. Jak vidíte, do našeho domova mohou vstupovat různé světy, aniž bychom někam cestovali.


Sen lze nejlépe přirovnat k labyrintu, symbolicky zobrazující cestu člověka k Bohu, tvořený dvěma vzájemně se prolínajícími spirálami. Dostředivou a odstředivou. Cestu do středu symbolizuje Smrt. Nejznámějším labyrintem jsou Mínótaurův labyrint krétský, zbudovaný Daidalem, bájeslovný artušovský Rock Valley u Tintageln nebo půdorysné mozaiky katedrál v Chartres, Amiensu nebo Remeši, symbolicky zobrazující cestu člověka k Bohu. Obrazně lze chápat i cestu snícího. Totiž jako spirálu smrti, na níž jednotlivé vzpomínky – obrazy, symboly - reprezentují cestu do středu a pak ke znovuzrození, k následné cestě ven, tedy k probuzení...

Poseidón, vládce moří, podsvětí a nevědomí daroval Mínóovi, synu Diovu a králi na Krétě, dokonalého neposkvrněného bílého býka, který měl být podle Mínóova slibu obětován coby symbol plodnosti a nespoutané síly. Mínós však tak nádherné zvíře obětovat odmítl. To popudilo Poseidóna a očaroval Mínóovu manželku Pasifaé tak, že se do býka zamilovala a zplodila s ním Mínótaura, napůl člověka a napůl býka, tedy cosi zvířecího v nás. Mínós, aby si lid prostřednictvím Mínótaura nepřípomínal zvířecí přirozenost, požádal Daidala o vyprojektování paláce – úkrytu pro Mínótaura – a tak se zrodil labyrint, stavba reprezentující, jak lidskou duchovnost, tak i zvířeckost… To, co člověk do labyrintu snů zahnal, se útržkovitě a mozaikovitě staví proti němu…Théseus pomocí ženské intuice, Ariadniny niti, usmrtí obludu (obludu v našem nitru) obývající labyrint, říši stínů, symbol snu, naše nevědomí…

První vjem po probuzení bývá mnohdy podobný prvnímu vjemu po narození. Můj první vjem byl v trolejbusu, když mi byli asi tři roky, s mámou, cestou na karneval na plzeňském předměstí. Trolejbus byl nucen zastavit před průvodem masek. Do okýnka, kterým jsem pozoroval svět, nakoukla žirafa. Působilo to na mě jaksi nepřirozeně, drze a nepřátelsky. Snad právě onen první sebereflexivní zážitek, kdy jsem si uvědomil sám sebe (vlastnost, kterou máme s Bohem společnou), předurčil pak mojí budoucí tvorbu. Proč o tom mluvím? Mým domovem byla do mých 20 let Plzeň, čtvrť Doubravka. Tam jsem se cítil bezpečně a dobře. Můj vnitřní domov byl v souladu s tím, ve kterém jsem žil. Ona žirafa mě však poprvé upozornila na to, že jsou i temná zákoutí duše a nebezpečná místa za rohem našeho domu.

V době školních karnevalů jsem se v dětství vciťoval do různých masek, nejčastěji do kovboje. Za potutelných úsměvů celé rodiny, která se sešla, aby viděla mojí exhibiční atrakci, jsem se takřka rituálně oblékl do hnědých manšestráčků, zelené košilky, od táty jsem měl opasek s pouzdrem, s třásněmi na dřevěný kolt a klobouk. Nechal jsem se chvíli s předstíraným nezájmem přemlouvat. Táta mě ujišťoval, že se nikdo nedívá, že už to viděl několikrát, máma že jde vařit, babička že se zrovínka nedívá, děda kouká na televizi, strejdu to nezajímá a teta ani neví, co se děje. Babi: „Otíčku, já se nedívám, ale to kovbojský tě sluší“. „Tak já jdu do kuchyně“, řekla máma a mezi dveřmi se nenápadně dívala. Strejda jako usínal, děda se díval naoko na televizi a teta se okázale ptala, co se děje. Vyskočil jsem briskně jako Old Shatterhand na stoličku od klavíru, nechal si pustit gramofonovou desku Jaromíra Mayera a spustil procítěně domácí playback „Jedna slza na tvé tváři, je-li vůbec pravá“. A babička mě hned šťavila. To je krásné Otíčku, ty zpíváš jako Gott a ostatní slzeli smíchy. Rozjel jsem pořádně westernové boky a pomalu se na stoličce točil v bačkůrkách jako gramodeska. A tak jsem po několika reprízách mohl vyrazit na školní karneval.

Persona, z latinského slova osoba, ale také „maska“, je tvář, kterou nosíme kvůli společnosti a je podmíněná kulturou, zaměstnáním, společenským zařazením atd. Většinou máme několik person, které používáme tak, aby vyhovovaly různým situacím ve společnosti. Člověk se uvolní, „psychicky provětrá“ a ozdraví. Nepoužije-li ovšem masku k opačnému účelu, aby naopak byl maskován do anonymity před vlastními zločiny, kdy v masce sněhuláka, či klauna přepadne banku a nebo elegantně v reklamě vytáhne lidem z peněženek peníze. Blíží se doba masapůstu - masopustu, přeloženo do latiny Karnevalu – v přeneseném významu, volně přeloženo – dát masu sbohem (caró, carnis – maso. Carneus – masový, masitý; tělesný, pozemský. Carni s privium – zbavení masa; masopust; konec masopustu, ostatky – tj. poslední masopustní dni. Vale – opustit, pryč). Je to doba, která splývá s posledními dny před velkým čtyřicetidenním Velikonočním postem a kdy se naopak jí všechno před dobou postní, která pak trvá 40 dní až do Velikonoc. Tak jako 40 let židovského bloudění, 40 dní potopy, 40 dní Ježíšova hladovění v biblické poušti atd. Půst je vlastně modlitba konaná tělem i duší. Jak říká Benediktin Anselm Grün – modlitba, vyjádřena postem se stává tělem.

Před touto dobou postní se rozvlní maškarní plesy, bály, masopusty, karnevaly ve smyslu předpůstního veselí. Nacpat si bříška masem a pořádně si zařádit. Karneval má vesmírný charakter, je to zvláštní stav – fyzického obrození a obnovení před znovuzrozením duchovním. Je to velmi důležité období v průběhu liturgického roku a vyjadřuje jakýsi druhý život lidu, založený na principu smíchu.

Prapůvodní význam latinského „humor“ je: vlhkost, vláha, mok, tělní tekutiny, míza a někdy také víno. Jak říká Ctirad V.Pospíšil, OFM: „Humornost je tedy opakem suchosti, suchařiny, natvrdlosti, ale také žlučovitosti, nakyslosti a falešné přesládlosti. Žlučovitý člověk a suchar není schopen jít za slova, není s to vyjít ze sebe a porozumět ostatním tím, že se podívá na sebe očima toho druhého.“ Jinak je tomu ale v době karnevalu, kdy se jakoby malé zábavičky a velké smutky z jednotlivých putyk vylejou ven na ulici a slejou do jednoho karnevalového reje a to, co člověk očekával uvnitř, je venku.

Na půdě karnevalu panuje rovnost a familiérnost. Člověk se cítí člověkem mezi lidmi a vrací se k sobě samému. Karneval zdůrazňuje to, co je nehotové, tělesné, sepětí se spodní částí těla. Karneval snižuje, ale i obrozuje. Je v opozici k hotovému, dovršenému, zralému, posvátnému, oficiálnímu, váženému...Za anonymitou karnevalové masky se může vytvořit svoboda těla a mysli. Můžeme se opět chovat svobodně jako děti, aniž bychom byli označeni za blázny. V úplném ztotožnění se s personou je ale nebezpečí neurózy, kdy člověk není nic jiného, než role, které hraje a „kovbojská přirozenost“ je ten tam.

Jedním z nejznámějších míst na světě, které labyrint připomínají a pro karneval jako stvořené, jsou Benátky. Město postavené na moři, které (není-li moře ve snu odezvou na naší dovolenou) symbolizuje ve snu náš podíl na moři kolektivního nevědomí. Jung říká: „Moře je oblíbené místo zrodu vizí, to je průlomů nevědomých obsahů. Pod svou lesknoucí se hladinou skrývá netušené hloubky.“ A z nich se ony obsahy vynořují ve formě různých symbolů, či archetypů. Na hladině stojí na kolících a kůlech labyrint města. Jakoby ty kolíky představovaly pevné body, po kterých můžeme přejít po hladině, aniž bychom se v nevědomí utopili a napodobit tak Krista, jenž po hladině kráčel i bez kolíků. Můžeme tedy kráčet labyrintem města, ale dalším nebezpečím nám je ztráta orientace před nalezením náměstí s kostelem – nalezení středu v nás a tady nám pomůžou ony archetypy jako masky, které se mohou stát jakousi cestovní mapou po našem niterném městě. Karnevalovou oslavou pak překonám stesk a melancholii, která, jak známo, pochází od ďábla a mohu se ponořit do sebe, tělesně provětrán, na oněch 40 dní.

Dvojšroubovice DNA je prý takovým pralabyrintem, který nás předurčuje. Není to podobné točitému schodišti vedoucím na věž kostela ve středu labyrintu, ve středu města? Rozhlédneme se, získáme nadhled a poté, co jsme se dole v chrámu a uvnitř sebe, pomodlili, získáme nahoře pocit celosti („holističnost“) a svatosti (holy) a můžeme se vrátit. Onen svůj vnitřní labyrint si však můžeme také namalovat, aniž bychom někam chodili, jmenuje se mandala a není to výsostný vynález jen východních kultur. Asi nejznámější křesťanskou mandalou jsou gotická rosetová okna v katedrálách.

Jedním takovým labyrintem, ve kterém jsem v dětství prožíval svoje první mystické zážitky byly Foglarovy Stínadla. Oním středem tam byl kostel svatého Jakuba a v něm vymýšlel svoje plány na létající kolo, poháněné lidskou silou, zámečnický učeň a zvoník Jan Tleskač. Svůj geniální vynález ukryl do hlavolamu, který nazval Ježek v kleci. Člověk musel vynaložit jistý um a zvládnou osvobození ježka kombinací nastavení jeho ostnů a otvorů v kleci – takže také, dalo by se říci, najít jednu jedinou správnou cestu v tomto malém ručním labyrintu. Pak se dal ježek rozšroubovat a vyndat plán na ono létající kolo, kterým Tleskač se svojí jasnozřivostí a šikovností mohl vzlétnout k nebi. Byl pro nás kluky takovým lidským andělem....

Jedna slza na tvé tváři, je-li vůbec pravá? Gramodeska dnes praská, na konci přeskakuje a vrací jehlu doprostřed písničky, jako vzpomínku z dětství doprostřed života a slza na tvé tváři, pro utrpení KRISTA, je pravá? Veselé a tělesné prožívání karnevalu a pokojné a duchovní prožívání předvelikonočního půstu a požehnané Velikonoce Vám přeje Váš létající Otakáro Maria Schmidt, jehož jedna ze známých person je postava Štětináče.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio